František Bakule ne nadarmo získal přezdívku „ enfant terrible české pedagogiky“. Nebál se jít za svými cíli a hlavně razit nové cesty. Pro společnost na počátku 20. století je však příliš pokrokovým a široká veřejnost jeho metodám nejprve příliš nevěří. Sám Bakule měl silnou vůli a ostatním radil, aby se ničeho nebáli a neříkali, že něco nejde. Všeho lze dosáhnout, i když někdy jen s velkým napětím.
Pro jistotu odsunut na vesnickou školu
Bakule tíhnul k netradičním metodám od samého začátku své pedagogické kariéry. Při zavádění novot však neustále narážel na předsudky nejen obyčejných lidí ale také svých nadřízených. Pro jistotu byl odsunut na školu v Kozlech, kde žilo jen pár desítek lidí. I zde však rozbouří klidné vody, neboť místní farář je pobouřen tím, že nechává své žáky zpívat lidové písně i s milostnými texty. Pedagog si obvinění nenechá líbit, soudní spor proti faráři vyhraje. Disciplinární komise jej raději překládá do Malé Skály.
Ředitelem Jedličkova ústavu
V Malé Skále Bakule učí děti kreslit po paměti, vícehlasně zpívat a psát slohové práce. Svými schopnostmi udělá velký dojem na profesora Rudolfa Jedličku, který tou dobou hledá pro svůj budoucí ústav pro postižené děti nové učitele. Dává Bakulovi nabídku a on ji rád přijímá. Nejprve odjede však do Německa, aby zde navštívil podobné ústavy a poznal, jak to v nich funguje. Dojem na něj udělají v Magdeburgu, kde handicapované děti zapojují do práce. V Jedličkově ústavu poté vede děti k samostatnosti a manuální činnosti. Všechny děti učí plést košíky, pracovat se dřevem či vyrábět hračky.
Dalším skvělým nápadem je založení pěveckého sboru Bakulovi zpěváčci. S nimi procestuje celý svět a největším úspěchem je vystoupení v Carnegie Hall v New Yorku. Prezident pozve malé zpěváky do Bílého domu. Celkem absolvují v Americe na 150 koncertů. Bakule ukončí kvůli zdravotním problémům svou pedagogikou činnost v roce 1933, umírá o 20 let později, jeho dílo je však živé dodnes.